Je jasný den, bezvětří a slunce příjemně hřeje. Ticho občas přeruší zpěv ptáků. Stojím před ním. Suchý strom, na větvích už nic nezbylo a kůra se odlupuje. Přišel jeho čas.

Ještě jednou zkontroluji okolí, podívám se do korun stromů a najdu mezeru mezi sousedními stromy. Ano, tudy by to šlo, tam mezi ty smrky. Jeden řez, pak druhý a směrový zářez je hotový. Obejdu strom, nasadím pilu k hlavnímu řezu a dám plný plyn. Řežu, jde to krásně. Nasadím lopatku a  dokončím řez. Pilu vyndám z řezu. Lehce zatlačím do lopatky a koruna sebou pohne.

Začíná padat, odstoupím do bezpečné vzdálenosti, větve sviští vzduchem a prásk! Je na zemi. Šlo by z toho kmenu něco vytvořit? No jasně, že šlo. Několik řezů pilou a socha je na světě, jupí.Tak odvětvit a rozřezat zbytek stromu.

 Parádní pocit, takové malé vítězství nad přírodou, které si můžeme dovolit.

Začátky byly horší. Jak já se tenkrát nadřel, nafuněl a zapotil, když jsem se snažil sám nařezat dříví na topení a skácet první stromy. To byla pila mnohokrát sevřená v řezu, ohnutá lišta, ztupený řetěz a mnoho jiných problémů při lesní těžbě dřeva.

Když se pilka sevřela na zemi při příčném přeřezávání, tak to ještě šlo, ale výjimkou nebylo, když mi pilu sevřel kácený strom. Člověk se snaží strčit do řezu kácecí lopatku, což samozřejmě nejde…A pak? Tahám za pilu, zkouším s ní otáčet. Potom teda dojdu pro klíny a několik dlouhých minut je tam zatloukám, což stejně nepomáhá. Když vyzkouším všechno možné, tak teda tu pilu rozeberu, přinesu si náhradní lištu a řetěz, smontuji a pustím ten strom úplně na druhou stranu než jsem chtěl. 

No a jako naschvál, ten strom, na který jsem se těšil, jak si s ním zatopím, zůstane viset na tom největším dubu, který v lese je. Zase vyzkouším všechno možné i nemožné, než to po hodině dostanu na zem. První polínko, druhé polínko, proč to jde najednou tak pomalu přeřezávat a proč mi to řeže křivě, jako by do zatáčky? No nic zkusíme to nabrousit…

 Tak naostřeno a jde se na to. Lup poleno, lup větev, to mi to pěkně jde. A najednou  cvak a pila je tam, zase sevřená, hm. Aha, asi jsem měl začít  přeřezávat kmen z druhé strany.  No krásné odpoledne. Mělo to být na hodinku a už se blíží tma. No nic, pracně vyndám pilu ze sevření a když už se nic nestane, pozdní večeře je moje.

Sranda ještě nekončí, ještě to doma nakrájet na polínka, rozštípat a pak už bude dřevo konečně připravené do kamen, ale to počká už na zítra. Ale jak to ti těžaři dělají, že dokážou za den rozřezat 30 stromů? Jak si připravují pilu? Jak brousí? Jak řezbáři dělají motorovou pilou dřevěné sochy?

To musím dokázat také, říkal jsem si. Vždyť k tomu lesnictví mám drobet i rodinné předpoklady. No a tak jsem se vyptával na rady zkušenějších, koukal, jak řežou, zjišťoval, jaké mají nářadí, sledoval, jak brousí řetězy a vedl o tom nekonečné diskuze. No a byla z toho více jak 10-letá zkušenost s těžbou dřeva.

Nedílnou součástí tohoto pátrání bylo uvádění všech nových informací do praxe. Byla to dřina, ale i zábava zároveň. Nekonečné zkoušení všech možných technik a způsobů řezání. Trvalo to dlouho, ale vyplatilo se. Dnes už vím, jak se k motorové pile chovat, jak ji ošetřovat a jak ji chytit tak, aby mi posloužila a já byl jejím pánem a ne naopak. Vím, jak si pilu připravit, abych s ní podal co nejlepší výkon a co dělat se dřevem, když nechce poslouchat. Po mnoha pokusech jsem nakonec vyřezal i tu dřevěnou sochu.

Ukážu vám, jak si poradit s motorovou pilou a dřevem tak, aby Vás doma za nařezanou hromadu dřeva pochválili a ne Vás politovali za to, jak hrozně po té práci vypadáte. A navíc vám ukážu jak vyřezat dřevený výrobek, ze kterého budou všichni nadšeni. Vše najdete v Ebooku Jak si nabrousit pilu.

 Jan Ambrož